Nejen pašeráctví: Proč by se Zakarpatsko mělo stát novým investičním hubem Ukrajiny

Jedinečnost Zakarpatské oblasti je často přehnaná, ale je bezpodmínečná a ve všem. Například zatímco skupina zakarpatských pašeráků přepravuje několik balíčků cigaret přes lestnaté krajiny do Rumunska, Maďarska nebo na Slovensko, továrny v Zakarpatí montují vozy Škoda a kávovary Nespresso, vyrábějí hokejky pro hráče NHL a téměř polovinu všech lyží a snowboardů dovážených na trh EU. Vyrábějí také designový nábytek pro kavárny Starbucks a karbonové díly pro automobily BMW, Audi, Porsche a Mercedes. V těchto továrnách často s lidmi pracují roboti.

Jedinou nespravedlností tohoto poněkud groteskního obrazu, který jsme popsali výše, je, že zatímco se sláva zakarpatských pašeráků stala jakýmsi „negativním brandem“ regionu, nesrovnatelně méně lidí slyšelo o vysokotechnologické produkci v tomto regionu. Ale málokdo vůbec zná podrobnosti toho všeho.

Proto o nejzápadnějším regionu Ukrajiny pod samotnými hranicemi EU často se vytváří extrémně zkreslená představa  vzhledem k jeho investičním a obchodním možnostem.                  

„Černá díra ve středu Evropy“ – epiteton, který v roce 1997 použila americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová k popisu Slovenska, je dnes bohužel velmi vhodný pro Ukrajinu a zejména pro Zakarpatí, kde se nachází zeměpisný střed Evropy.

6 let po tomto prohlášení však Slovensko dokázalo v žebříčku Doing Business Světové banky zvítězit na seznamu reformujících se zemí a v následujících letech již tato malá země nebyla nazývána „černou dírou“, ale „tygrem z Tater“, „evropským Detroitem“ nebo zázrakem na Dunaji.

Jinými slovy, často od cejchu „pašeráků“ k „novému investičnímu zázraku“ za pouhých pár let.

Navzdory současnému stavu má Zakarpatí všechny předpoklady, aby pomohlo Ukrajině zopakovat osud Slovenska a stalo se jakýmsi investičním předmostím. A pročpak vlastně.

Investiční zázrak Zakarpatí, o kterém málokdo ví

„Dovolte mi uvést pro ilustraci jen několik čísel. V letech 2001–2004 bylo v Zakarpatské oblasti vytvořeno 19 000 pracovních míst, bylo postaveno 8 moderních podniků na zelené louce, více než 30 bylo modernizováno, přilákaly se přímé investice v hodnotě 200 milionů USD a obrat zahraničního obchodu v regionu vzrostl z 342 milionů USD v roce 2002 na 1,3 miliardy USD v roce 2005“, – říká Vladimír Panov, který v letech 2001-2004 zodpovídal za přilákání investic do této oblasti v čele profilového oddělení Zakarpatské oblastní státní správy.

Ačkoli podle něj pak vše nezáviselo nikoliv na něm nebo na místních úřadech, ale na cenrálním, který v letech 1998-2001 přijal několik zákonů, podle nichž bylo 11 zvláštních ekonomických zón a 9 území prioritního rozvoje se zvláštním investičním režimem vytvořené na Ukrajině, zejména SEZ (speciální ekonomická zóna) „Zakarpatí“.

„Náš region neměl určité výhody ani preference, díky nimž jsme mohli zachytit investory. Byl stanoven standard pro všechny speciální ekonomické zóny, jako je celní území v podniku, daňové výhody atd. Zakarpatí využilo pouze příležitostí, které v té době poskytoval právní rámec a investiční prostředí“.

Volodymyr Panov tvrdí, že se nejednalo o „investiční zázrak„, ale o jeho přípravu, a stal by se, kdyby v roce 2005 stát nezrušil prakticky všechny předchozí výhody pro investory a nezřekl se záruk poskytovaných investorům.

Podle Panova možnost umístění vlastních zařízení na Ukrajině a zejména na Zakarpatí vážně zvažovali takové světové giganty jako IKEA, VW, Greisinger, Toyota, Philips, Sumitomo, Bosch, Braun, Siemens: „Podle mých odhadů jde o ztrátu přímých zahraničních investic o 1,5 miliardy USD“.

Zahraniční investice nicméně nadále úspěšně fungují v Zakarpatské oblasti a dokonce rozšiřují produkci.

Život bez výhod

Během let 2018–2019 tedy společnosti Jabil a Flex, které jsou zahrnuty do seznamu světových lídrů ve výrobě smluvní elektroniky, ve skutečnosti zdvojnásobily kapacitu ve svých zakarpatských závodech: Flex zahájila novou výrobu pro dalších 1 000 pracovních míst s plány na další zdvojnásobení celkové výrobní kapacity z 24 000 metrů čtverečních v blízké budoucnosti, který nyní zaujímá její závod v Mukačevu, na 55 000 metrů čtverečních, a společnost Jabil zvýšila produkci o 20,7 tisíce metrů čtverečních a zvýšila počet pracovních míst ze 3 na 5 tisíc a investovala do nové kapacity 16 milionů dolarů.

Společnost Eurocar ve vesnici Solomonovo poblíž hranic s Maďarskem je v současné době hlavním centrem automobilového průmyslu na Ukrajině: právě zde se vyrábí největší počet automobilů a v roce 2019 to byl téměř jediný závod na Ukrajině, který vyráběl auta nepřetržitě.

Mimochodem, od spuštění závodu v prosinci 2001 vyrábí Eurocar prakticky celou řadu Škoda – Roomster, Rapid, Fabia, Octavia, Superb, Kodiaq, Karoq a také část Seat – Leon, Toledo Altea, VW a dokonce i Audi.

I přes pandemii závod v Mukačevu Fischer modernizuje a rozšiřuje výrobu a ročně vyprodukuje asi milion lyží, čímž uspokojí téměř polovinu všech lyžařských potřeb EU.

Podle tohoto ukazatele vede Ukrajina přinejmenším poslední 3 roky, dokonce před Čínou. To vše díky továrně Fischer Ukrajina v Mukačevu.

Fischer je bezprecedentní příklad, který se na jedné straně těžko opakuje, na druhé – dokazuje, že Zakarpatsko, přes všechny legislativní nebo jiné turbulence na Ukrajině, může být ukrajinskou investiční branou.

Ukrajinsko-rakouský podnik byl založen na základě sovětské továrny na lyže: za prvé, od poloviny 80. let mukačevská „lyžka“ získala technologii výroby lyží rakouské společnosti Fischer, založené v roce 1924, a od roku 1995 na Zakarpatí existuje společný podnik, na kterém jsou v současné době soustředěny klíčové výrobní kapacity světového lídra ve výrobě lyží se sídlem v rakouském městě Ried, říká vedoucí podniku Vasyl Rjabyč.

5 faktů o lyžařské továrně Fischer v Mukačevu:

1. V průběhu roku společnost vyrobila zhruba milion lyží a hokejek, tj. průměrně asi 4000 párů lyží a stejný počet hokejek denně.
2. Celkově továrna vyrábí asi 150 modelů lyží, z toho asi 120 modelů – běžkové.
3. Výrobky továrny jsou vyváženy prostřednictvím logistického centra v Rakousku do téměř 50 zemí, včetně Japonska, Kanady a Spojených států.
4. Hokejky Fischer se vyvážejí hlavně do Spojených států a Kanady a hraje se s nimi většina týmů NHL.
5. Jedinou ukrajinskou zlatou medaili na minulých zimních olympijských hrách získal ve volném stylu Oleksandr Abramenko na lyžích značky Tisa vyráběných v Mukačevu.

Průlom v nových podmínkách

V listopadu loňského roku se v rámci fóra Re: Open Zakarpattia konala samostatná panelová diskuse o tom, jak zopakovat investiční zázrak z počátku dvoutisících  let na Zakarpatí nebo vytvořit nový.

Shrneme-li názory účastníků diskuse, bohužel dnes Zakarpatí a Ukrajina ztratily výhody v podobě levné energie a pracovní síly, které měli na počátku dvoutisících let, zatímco rizika ve formě korupce, nechráněného práva na soukromé vlastnictví stále přetrvávají v souvislosti s nereformovanými soudy.

Problematika obnovy výhod pro investory je opět na pořadu dne (tj. existuje návrh na obnovení statusu svobodné ekonomické zóny v Zakarpatské oblasti jako pilotního projektu, který lze realizovat v jiných regionech Ukrajiny).

Alternativní myšlenkou je poskytnout stejné výhody investorům nikoli v regionech, ale v rámci rozvoje průmyslových parků.

Ukrajinští sousedé na západě, jako je Slovensko a Maďarsko, také se vydali cestou přímé státní podpory nebo infrastrukturní podpory pro velké investory, aby tito investoři mohli rozšířit výrobu a zvýšit počet pracovních míst.

Je třeba poznamenat, že Maďarsko poskytlo Mercedes na stavbu prvního závodu v Kecskemétu, kde pracuje mnoho Zakarpatců,  22 miliardy forintů, tj. 61 milionů eur v roce 2009, a dalších 13 miliard forintů, což odpovídá 36 milionům eur, na druhý závod v roce 2016. Nebo například BMW obdrží 12,4 miliardy forintů (v přepočtu na 34,4 milionů eur) jako přímou státní podporu pro závod, který je právě ve výstavbě v Debrecínu poblíž Ukrajiny. A to bez veřejných investic do rozvoje infrastruktury v Debrecínu, železnice a dálnic.

Je zřejmé, že takové přímé dotace nejsou nyní pro Ukrajinu ani dostupné. Rozvoj infrastruktury v regionech by však mohl výrazně zvýšit atraktivitu výhod pro investory.

Také v případě Zakarpatí by to mohlo mít multiplikační účinek, protože na jedné straně má tento region bezprecedentně příznivé umístění pro Ukrajinu, na druhé straně – má dobrý základ pro rozvoj logistiky.

V Zakarpatské oblasti tedy existují státní hranice se 4 zeměmi EU a se třemi z nich jsou kontrolní stanoviště nákladů. Zároveň se v regionu po dobu nejméně 10 let neotevřely žádné nové kontrolní body, ačkoli na pořadu jednání je až 18 nových. Bylo by dobré otevřít alespoň 4 z nejslibnějších v nadcházejících letech a modernizovat ty klíčové stávající – Tisza a Luzhanka na hranici s Maďarskem, Užhorod na hranici se Slovenskem a Djakovo na hranici s Rumunskem, aby se zvýšila jejich provozní kapacita hlavně nákladních vozidel.  

Pokud budou vysokorychlostní vlaky spuštěny v obou směrech – ve směru do Lvova a Kyjeva a Debrecínu, Budapešti, Košic a Bratislavy, stejně jako letiště v Užhorodu bude „oživeno“ a bude postaveno nové, pak samozřejmě výsledky brzy přijdou.

Ivan Mikloš přesto radí ze zkušenosti slovenského investičního zázraku, který ztělesňoval, komunikace se světem a potenciálními investory je nesmírně důležitá.

Jinými slovy, dnes je velmi důležité přesvědčivě argumentovat, že Zakarpatí není zemí pašování a pašeráků, klanů a trestných potyček, ale jedinečnou multikulturní oblastí ve středu Evropy, schopnou vytvářet nový úspěšný příběh Ukrajiny.

Dmytro Tuzhansky, ředitel Institutu středoevropské strategie

 InfoPost.Media